Finská mise od 1.9.2011 - ...

1. 5. Vappu piknik v Harju parku. Mezigenerační propojení při Vappu slavnostech. Večer u Jana s lahvinkou bílého.

Vappu mělo pokračování další den na Harju kopci, kde se konal slavnostní piknik. I když ještě nebylo úplně nejtepleji, tak svítilo sluníčko a v parku kolem ústřední věže se to začalo od polední hodiny hemžit bílými čepičkami a overaly. Na této tradici se mi velmi líbí mezigenerační propojení. I když někdo maturoval v roce 1923 má stejnou čepičku jako někdo, kdo středoškolského vzdělání dosáhl nedávno. Takže v parku bylo možné vidět zasloužilé otce, matky, babičky i dědečky, společně s mladistvou převahou, a všechny spojovala čepička. Přijde mi, že u nás tyto mezigenerační prvky citelně scházejí. Jinak i ve Finsku je první květen Dnem práce.

Seděli jsme na dekách, něco konzumovali, opalovali se a bylo nám krásně. Odpoledne je zde pak tradiční projížďka historických amerických vozidel. Tuto podívanou jsem samozřejmě neodmítl a zachytil nejroztodivnější vozítka věků minulých. Piknikové posezení se opravdu vydařilo.

Na večer jsem se pak domluvil s Janem, že si uděláme pánskou jízdu, a popovídáme si pěkně hezky česky. Tak nějak jsme už pomalu hodnotili to, co jsme tu prožili, a velký prostor dostal i výchovně-vzdělávací proces u nás. Jan je k mým teoriím o tom, jak by bylo třeba proměnit české školství dosti skeptický, a mé vize se mu zdají dobře aplikovatelné do skautského světa, nicméně v praxi si to nedovede představit. Ale taky uznal, že je dobře, že je výborné, že existují učitelé s takovými sny a cíly. Tak uvidíme, jestli si třeba za padesát let budu moci říct, že jsem nějakou měrou přispěl k proměně českého školství.

Mimochodem přesně takové večery při diskuzi nad řekněme závažnějšími tématy mně už začínají chybět, protože jednak v angličtině nejsem tak zdatný, a zadruhé tu nemám staré, dobré kamarády, které znám dlouho, a jsem zvyklý s nimi takové večery trávit čas od času. Proto jsem byl za tento večer moc rád.

30. 4. Vappu slavnosti ala intenzivní studentský alkoholový svátek. Karneval ve škole. Talentová soutěž ve škole. Tradiční fotbal žáci pro učitelům. Bílé maturitní čepičky jsou letitou tradicí a všichni v nich vypadají jako námořníci. Kdy si podmanit Finsko? Už to vím!

Poslední dubnový den je zde velmi významný. Konají se takzvané Vappu slavnosti, které pro studenty a mládež většinou znamenají permanentní dva dny v lihovém opojení, ale není to jen o tom. Byl jsem se naposledy podívat do tréninkové školy, kde je tento den pojatý jako karneval se spoustou aktivit, kde vynikají děti.

Například zde byla talentová soutěž. Moc se mi na tom líbilo, že vystoupit mohl skutečně kdokoliv, kdo chtěl. U nás jsou akce podobného typu pojímány tak, že vystupují jen ti, co něco umí, nebo něčím vynikají. Ale tady se střídaly lepší a horší výkony, což si myslím, že je výborné. Velmi mě pobavil chlapec, který přišel na scénu s kohoutem na hlavě (myšleno punkový účes) a pak spustil na klarinet ústřední píseň z Titanicu. Nebo zde vystoupila hudební skupina, co zahrála píseň od metalových Iron Maiden. V tomto vystoupení je třeba říct, že bubeník, kytarista a klávesista a zpěvák v jedné osobě byli skutečně nadaní. Suverénním vítězem soutěže se ale stal prvňáček, co předvedl své číslo moderního tanečníka. Byl neuvěřitelně roztomilý.

Dalším z programů bylo, že starší děti napekly různé dobroty a pak je prodávaly ostatním. Nejlepší na celém tomto veselém dni bylo, že i učitelé se oblékli do šílených masek a blbli s dětmi. Tak by to mělo být. Vrcholem školního dne byl tradiční fotbalový souboj žáků posledního ročníku prvního stupně proti učitelům. Za tým žáků hrál i Eero, synátor mé druhé finské rodiny. Mladíci šli brzy do vedení, ale v druhém poločase pan ředitel vyrovnal. Zápas musely rozhodnout pokutové kopy. Mimo jiných i Eero se stal úspěšným exekutorem, a i díky němu tuto bitvu nakonec žáci vyhráli. Ale bylo to drama!

Poté už jsem pokračoval do města, kde se vše připravovalo na slávu kolem hlavního kostela v centru města. Zahrál zde i univerzitní orchestr. Pak došlo na tradiční akt, kdy na kamennou hlavu vysochané ženy byla položena maturitní obří čepice. Tímto okamžikem si každý, kdo ve Finsku dosáhl maturitního vzdělání, mohl nasadit bílou maturitní čepičku, a rázem se město proměnilo ve sraz námořníků. Nechyběly tradiční univerzitní overaly nejrůznějších barev, ani jiné roztodivné masky. Již od ranních hodin se tu slaví. Počasí tomu chtělo, že skutečně na tyto dva dny se udělalo pěkné, až jarní počasí, takže se mohli všichni bavit venku.

Kdybych byl bojový stratég a dostal úkol podmanit si finskou zemi, zaútočil bych právě v těchto dvou dnech, klidně i uprostřed dne. Většina finského národa by totiž nebyla schopna se bránit a ochotně by se vzdala bez boje. Jediným riskantním háčkem v tomto válečném tažení by mohl být alkoholový opar, který v těchto dnech musí nad Finskem vytvořit obtížně prostupný val.

29. 4. Čeština prý zní jako nic a ani Rakušani neznají o nás žádný stereotyp. Za poslední měsíce toho seznamování bylo už moc a otázka „how are you?“ nedává vůbec žádný smysl a rozčiluje mě!

Ve městě mnoha studentů mnoha národností je častým jevem, že člověk zaslechne jazyk, který je tak trochu z jiné planety. Stereotypy prosáklé jsou leckteré jazyky. Ugrofinské jazyky jsou pověstné tím, že jim nikdo nerozumí skoro nic, protože mají minimum obecně známých označení. Z finštiny například telefon se řekne puhelin, nebo centrum keskusta. Asijské a africké jazyky jsou pro Evropany podobnou španělskou vesnicí jako ty ugrofinské. Dále pak němčina a holandština je pověstná tvrdostí a agresivitou, nebo španělština s italštinou jistou melodičností a samozřejmě temperamentem.

S češtinou jsem se dostal často do křížku s mými kamarádkami Cecílií ze Španěl a Maren ze Rakous. Čeština prý zní jako nic. Cizinec neví, zda se mluví o něčem pěkném či škaredém, nemá ponětí, zda se člověk raduje nebo někomu spílá, prostě je taková nijaká. Maren taky poznamenala, že sice jsme sousedé, ale o Češích nezná ani žádné stereotypy. Já jich vlastně taky moc neznám až na to, že kradou a útočí jako kobylky na vše, co je zadarmo. Nemyslím si, že čeština by opravdu byla tak nicotný jazyk, jak se jeví holkám, ale s těmi stereotypy na tom něco bude. Možná si my Češi až moc myslíme, jak nás ostatní státy vnímají, ale mně se zdá, že jsme jim celkem jedno, protože často zůstává jen u slov, ale ne u činů. Alespoň poslední dobou. Jsme sice Srdcem Evropy, ale rozhodně ne pupkem vesmíru, kol něj vše rotuje. Do určité míry na tom něco bude, že pokud je nějaká země proseta stereotypy, je vnímána více. 

Poslední dobou mám pocit, že jsem přesycen lidmi a seznamováním. Mnohem víc preferuji být sám nebo v malé skupince, než být účasten nějakých masových akcí. Je tu hodně zaběhnutý zvyk, který mě začíná cuchat nervy. Je to otázka How are you a jiné její obdoby. Zde není běžné prosté pozdravení, ale úplně každý se tě při potkání zeptá, jak se máš. I člověk, se kterým se skoro neznáte a který nemá evidentně žádný zájem na tom, aby to chtěl opravdu vědět a záleželo mu na tom. Ale je vám takové hloupé nevrátit mu míček zpátky a i když je vám to putna, zeptáte se, jak se má on. Takových ohraných scénářů, které jsou vždy stejné a předem dané, tu běžně absolvujete denně několik, a teď už mi začíná docházet trpělivost. Myslím, že jsem možná až trochu nerudný a už mě nebaví usmívat se na úplně každého.